Skrývají poslední chvilky člověka tajemství? Existuje „život po životě“?

Co uděláte, když vám někdo začne povídat o smrti? Většina z nás jeho slova umlčí a bude se snažit téma co nejrychleji změnit. Smrt je tabu. Nechceme se o ní bavit. Máme z ní panickou hrůzu. Netoužíme ani být při tom, když umírají naši nejbližší. Jejich doprovázení na poslední cestě tak necháváme lékařům, zdravotním sestrám, ošetřovatelkám a abatyším. Přicházíme tím možná o zodpovězení otázky, zda existuje život po životě.

Tělo a duše… jsou to opravdu dvě samostatné substance spojené v jednu podstatu? Je pravda, že po smrti duše opustí tělo a dál existuje ve své nehmotné podobě schopná myslet, cítit a vnímat? A je doopravdy možné, aby se pak spojila se svými blízkými a komunikovala s nimi?

Třeba jsou setkání s duchy jen pouhé výmysly lidí s bujnou fantazií... „To rozhodně ne,“ tvrdí Mirka Materna (* 1968 v Praze), žena, jež o sobě tvrdí, že komunikuje s duchovním světem.

Důkazem by podle ní mohlo být osobní sezení s médiem (ne s někým, kdo se za něj pouze vydává!). „Jak jinak bych byla schopna úplně neznámé osobě, již vidím poprvé a která má za úkol mi nic dopředu nesdělit, zprostředkovat informace o jejích příbuzných či přátelích, kteří jsou po fyzické smrti? Jak jinak bych mohla sdělovat informace z jejich pozemského života (osobní zvyky, kde a jak žili, jejich způsob uvažování)?“ ptá se Mirka Materna.

Zprávy „odjinud“

Někdy prý zprostředkovává informace o lidech, které ani její klient nemohl potkat – třeba příbuzných, kteří odešli před tím, než se narodil a na něž se musí dodatečně v rodině doptat. To je podle ní důkazem toho, že k ní informace přicházejí „odjinud“.

„A nejde jen o údaje z minulosti. Tyto duše mají starost o ty, co zde po nich zůstali, a proto jim projevují péči, jakou by projevovaly, kdyby s nimi i nadále žili, a to pro ně zcela specifickým způsobem. Radí, co dělat, jak se zachovat, na co si dávat pozor, protože jsou schopné sledovat naše životy i po té, co odejdou na “onen” svět,“ tvrdí Mirka Materna.

„Také se při sezeních objevují zprávy typu, kdybys hledal to nebo ono, schoval nebo uložil jsem to zde a onde apod.. Jak jinak bych k takovým informacím mohla přijít?“

Měla v očích takový jas!

Je mnoho skeptiků, kteří zprávám ze záhrobí nevěří. Na druhou stranu jsou lidé, jež mají jiné osobní zkušenosti. Jako třeba čtyřicetiletá Jana Králová z Prahy. Byla při tom, když jí umírala babička, a odnesla si zkušenost, která silně ovlivnila její život.

„Ten večer se pohled babičky upřel do jednoho bodu a ona se mě zeptala, kdo jí volá,“ vypráví Jana Králová. „Nic jsem neslyšela a nikoho neviděla, a tak jsem jí to také řekla. Ale ona odvětila, že už ví… volá jí nějaký pán a vedle něj stojí její zesnulá maminka.“

Jana Králová si na ten den pamatuje moc dobře. „Pak babička někomu podávala ruce a bylo vidět, jak ji to uklidnilo. „Brzy k ránu začala tak divně dýchat. Myslela jsem, že se dusí,“ vypráví Jana Králová dál. Šla proto za lékařem, ale ten jí řekl, že tento specifický dech je přirozeným projevem umírání. „Babička najednou otevřela oči a zavřela pusu.

Na to se nedá zapomenout. Měla v očích takový jas!. Pousmála se… vše to mohlo trvat jen pár vteřin, a pak s klidem chápajícího umřela.“ Opravdu viděla někoho, kdo ji ubezpečil o její další pouti?

Přechod nebo konec?

Pro Janu Královou to byl silný zážitek. „Mé doprovázení babičky mělo smysl. Bylo velmi dojemné, ale zároveň ohromně povznášející,“ říká. „Když si člověk na smrt sáhne, nepadá na něj hrůza, jak by si leckdo myslel. Samozřejmě, že každé loučení je smutné, ale když jste tomu okamžiku osobně přítomni, už pro vás není tak tajemný a překvapující.“ Přiznala, že od té doby už nevnímá smrt jako něco konečného.

Umírání jako konec bytí nevnímá ani český parapsycholog Břetislav Kafka (1891 – 1967). I on věří v nesmrtelnost duše. Ve svém díle Nové základy experimentální psychologie píše: „Odloučení duše od těla nenastává hned, protože buňka zůstává ještě nějaký čas při životě. U starého člověka je její životnost omezena na 10-15 hodin. Nastala-li smrt předčasně, zůstává při životě až dva dny.“ Je tomu tak doopravdy? Jaká bude naše poslední cesta, kterou musíme projít a na níž budeme úplně sami?

Fakta z historie

• Otázka, co se s námi stane po smrti, provází lidstvo odjakživa. Archeologické doklady pohřebních rituálů prozrazují, že už neandertálci věřili v posmrtný život.
• Úroveň informací o záhrobním světě, tak jak o něm vypovídají zádušní texty zejména starého Egypta (např. Egyptská kniha mrtvých), je neuvěřitelně vysoká, plně odpovídá nejmodernějším zjištěním, a v mnohém je dokonce přesahuje.
• Známý německý filozof Immanuel Kant  (1724 –1804) považoval smrt za změněnou formu života. V jednom ze svých děl uvádí: „Koncem života je smrt, ta však není koncem duše, nýbrž koncem člověka. Narození, život a smrt jsou jen stavy, tělo pouze forma duše".

Text: Dana Pešková

Foto: archiv redakce