Václav Vydra: Co by to bylo za lásku, kdyby měla definici?

Ze setkání s hercem Václavem Vydrou (56) jsem poznala, jak moc miluje svou maminku,
svou manželku a své koně.

Vyrůstal jste v herecké rodině. Pocítil jste nějak, že otec a matka bývají často pryč?

Nevnímal jsem to. Rodiče byli hodně zaneprázdněni, ale mi to přišlo samozřejmé, protože to tak bylo odjakživa.
Bral jsem to tak, že takový je život a myslel si, že tak to funguje všude.

Ani trochu vám to nevadilo?

Samozřejmě, že mi vadilo, kdy večer odcházeli do divadla. Ale se mnou zůstávala babička – mámina maminka.
A pak, když umřela, hlídala mě občas teta, což byl pro mě zážitek, protože jsme spolu hrávali dlouho do večera vrchcáby. Vlastně až do té doby, kdy hrozilo, že už se některý z rodičů vrátí. To mě pak rychle uložila do postele,
a když se rodiče za mnou přišli podívat, dělal jsem, že spím. Bylo to pro mě moc hezké, protože jsem věděl,
že jsou doma, a v klidu jsem usnul.

Čeho jste si nejvíc cenil na mamince?

Pochopil jsem, že se jí můžu se vším svěřit a že jí můžu všechno říct. Nebyla vůbec přísná. Byla strašně chápající
a schopná řešit nastálé problémy. Naučila mě, že pokud se někdo na někoho může spolehnout, tak mu může cokoliv říct, může od něj právem čekat pomoc a ví, že ji dostane. To je přátelství. To je to, co dělá vztah vztahem, co lidé hledají a potřebují.

Napsal jste o své mamince knihu, která měla několik dotisků.

Nikde jsem tenkrát nemohl sehnat nakladatele, který by byl ochotný vydat více než deset tisíc výtisků. A já jsem byl přesvědčený, že se jich prodá mnohem více. A také prodalo… tak jsem si kvůli tomu udělal vlastní nakladatelství
a knížku jsem si vydal vlastním nákladem.

V době studií se vám do života dostala jiná osudová žena – vaše dlouholetá partnerka herečka Jana Boušková. Co si nejvíc ceníte na ní?

Nejdříve to nebyla Jana, do které jsem se zakoukal. O Janu jsem se začal zajímat až na konci druhého ročníku.
Co mě na ni zaujalo? Možná její energie, samozřejmost, čistota… to se nedá přesně definovat. A co by to také bylo za lásku, kdyby měla definici? Láska se nedá narvat do šuplíků a šablon.
Začal jsem se o ni nesměle ucházet, dával jsem jí kytky za okno… Pak se ukázalo, že to nejde. Jana mi řekla, že mě má ráda jako kamaráda, ale jako partnera mě odmítla. Život šel dál, škola skončila, já šel do divadla v Kladně, Jana dostala angažmá v Národním divadle, pak jsem byl na vojně. A asi deset let po škole se naše cesty zase setkaly a od té doby jsme spolu.

Jste oba známí tím, že nechodíte na žádné večírky. Jak se společně nejlépe pobavíte?

Když nám vyjde chvilka, chodíme rádi někam na dobré jídlo. A mně se moc líbí, když si spolu vyjedeme na plachetnici. Oba máme kapitánské zkoušky, dělali jsme si je spolu. Buď jezdíme s kamarády, většinou ve čtyřech, nebo jsme si párkrát půjčili loď a vyjeli ve dvou. To bylo vždycky krásné.

Kam plujete?

Zatím jsme byli v Chorvatsku, v Řecku, na Malorce, Menorce a v Sardinii.

Jaký je podle vás recept na dlouhodobý vztah?

Všichni chtějí skvělé recepty na něco… Univerzální recept ve vztahu nemůže existovat. Vždycky to záleží na mnoha okolnostech. Myslím, že ty vnitřní, ty podstatné okolnosti by měly být vzájemná důvěra, vzájemná tolerance,
úcta k tomu druhému i k tomu, co dělá a jak to dělá, a potom – nesnažit se ho předělat. Nikdy nikdo nikoho nemůže předělat. Musí ho vzít takového, jaký je. A takového, jaký je, ho má nakonec rád, protože takového si ho našel.
A jestli chce někoho jiného, ať hledá jinde.

Vy spolu s Janou Bouškovou moderujete pořad Prostřeno! Vaše komentáře se mi moc líbí, jsou vtipné a trefné. Píšete si je sami?

Komentáře jsou částečně dané, protože z časových důvodů není možné to jinak obsáhnout. Ale samozřejmě také improvizujeme, ale na dané téma a nad základním scénářem. Můžeme si obměnit něco, co se nám zdá, že bychom mohli říct jinak. Ale to schéma je, dá se říci, napsané.

Na TV Barrandov spolu s Michalem Novotným a Rudou z Ostravy moderujete pořad Vtip za stovku. Zaznívají tady nejlepší divácké anekdoty. Myslíte si, že Češi mají smysl pro humor?

Jak kteří. Já vtipy miluji. Myslím, že jsme národem, který je má rád. Máme rádi zkratku, která má pointu, a to vtipnou pointu, pokud možno.

Na anekdotách byla postavena trilogie Zdeňka Trošky Kameňák, ve které jste spolu s Janou Paulovou hráli hlavní role. Připadá mi však, že ty filmy u některých diváků neměly zrovna příznivý ohlas.

To je možné, ale já se tedy prakticky s nikým takovým nesetkal, ale pravda je,
že je skoro všichni viděli. A když jdou v televizi, tak mají v podstatě největší sledovanost. Není to „velké Umění“, ale svým způsobem nový žánr. Jsme národem kritiků a závistivců, a klidně bych věřil, že v tom musíme mít i světové prvenství.

V TV Nova jste jednou z tváří seriálu Gympl. Některé klapky se natáčely na střelnici. Jaký máte vztah ke zbraním?

Mně zbraně vždycky fascinovaly, hlavně střelné.
Už jako malého kluka. Od dob, kdy jsem hltal májovky. Přivedlo mě to až k tomu, že jsme měli obchod se zbraněmi. Byli jsme tři společníci. Dva herci a jeden technik. Dopadlo to samozřejmě špatně.

Proč?

Byli jsme amatéři. Amatéři v obchodování, ne až tak
v těch zbraních. Udělali jsme spoustu chyb
a zkrachovali jsme. Nevím, jak dlouho by nám ten obchod vydržel za „normálních“ okolností, ale ještě
k tomu tenkrát vyšel nový zákon o zbraních a střelivu. Zastihl nás úplně nepřipravené a půl roku jsme vůbec nemohli prodávat.

Takže už podnikání nechcete zkusit?

Nevím, jestli se to, co teď dělám, dá nazvat podnikáním. Jsem jedním ze zakladatelů obecně prospěšné společnosti Institut celostní péče o koně.

Co to znamená? Jednou jste řekl, že se snažíte dělat pro koně maximum a maximum se od nich dozvědět. Je v tom souvislost?

Ano. Koně nám jsou schopni ukázat strašně moc. Celým svým způsobem života. Díky nim jsem se dostal daleko blíž k přírodě.

Prvního koně jste si pořídil ve svých 42 letech.

Jezdil jsem už dřív, ale koně jsem si půjčoval. Pak mi jednou veterinář řekl, že ví o koni, který by byl pro mě bezvadný, a že ho zrovna prodávají. Jel jsem se na něj podívat. Byla to kobyla. Hned jsem si ji koupil. Byl jsem nadšený, ale statkářka,která se tam tehdy se mnou jela podívat, mě varovala, že je nemocná, že nemá dobré nohy.

Ve dvanácti letech přestala chodit. Dostala artrózu. Mezitím měla hříbě.
V půl roce to hříbě okovali, že to jinak nejde. Ve čtyřech a půl letech mu diagnostikovali také artrózu.

V tu dobu jsem se dostal ke knížce paní doktorky Strasserové, ženy, která se koním věnuje dlouhá léta. Přečetl jsem si ji a naprosto změnila můj pohled na koně i na péči, kterou jim člověk může poskytnout. Všem svým koním – v té době jsem už měl čtyři – jsem hned sundal podkovy
a začal pro ně budovat venkovní výběhy. Přestal jsem je dávat do boxů
a začal jim kopyta léčit.

Jak se koním léčí kopyta?

Sundají se podkovy, to už jsem říkal. A pak se jim kopyta strouhají.

Bolí je to?

Ne. Opravdu ne. Naopak by se jim mělo ulevit. Kůň to samozřejmě cítí, ale kdyby ho to bolelo, tak by si to přece nenechal líbit. Jen tak by nestál, ale nakopl by mě.

Kůň bez podkov? Je to přirozené?

Spíš bych se zeptal obráceně. Právě podkovy a nevhodné životní prostředí koním způsobují deformace kopyt. Podkova je pro ně naprosto cizorodý předmět. Prakticky znemožní funkci kopyta. Kopyto je živý orgán, z něhož vyrůstá rohovina. A přirovnávat podkovu k botám, jak to někteří lidé dělají, je nesmysl. Podkova je na rohovině natlučená natvrdo a sundat se nemůže. A když se sundá, tak kůň nemůže chodit.

Protože do nohy bez podkovy dostává znovu cit. Několik staletí zpátky byl kůň pro člověka dopravním prostředkem
a zdrojem obživy. Když kulhal, byl k ničemu. Tak se, někdy v době, kdy lidé přestali s koňmi migrovat a zavřeli je např.na hrady, objevila podkova. Ta koni znecitliví kopyto, on chodí a necítí bolest. Je mu jedno, na jakém povrchu chodí a jak dlouho.

Podkova je pro něj určitý doping. Díky ní může mnohem víc. Celá staletí fungovalo zjednodušeně řečeno tak, že ten kdo koně používal, většinou ho využíval co to šlo, a pak ho prodal na jatka. Ale teď už spousta lidí získává ke koňům bližší vztah. Už je nepotřebují proto, aby na nich jezdili do práce, nebo aby jim vydělávali peníze. Většinou si je pořídí pro radost. Kůň je zvíře, které je stvořené k pohybu. K volnému pohybu v přírodě, ve SVÉM životním prostředí.

To je úplně jiný přístup, než na co jsme byli léta zvyklí.

Ano. Ale mít koně bosého,znamená změnit návyky, přístup k tomu, jak koně chovat. Lidé se musí rozhodnout co chtějí. Pokud nezmění svůj přístup, a nedokáží koni poskytnout vhodné podmínky, těžko mohou čekat, že sejmutím podkov něco vyřeší. Pokud nechají koně v boxech, na podestýlce, bez možnosti volného pohybu na zpevněném terénu, nemohou od sejmutí podkov čekat zásadní úspěch. Nefungovalo by to. A také je potřeba přesně vědět, jak a co na kopytech upravit. Metoda paní doktorky Strasserové vychází z anatomie koně,
z fyziologie, z fyziky, z působení fyzikálních sil v kopytě… snaží se dospět k optimálnímu tvaru kopyta
a vnímat organismus koně jako celek včetně propojení s prostředím ve kterém by měl žít..

Říká se, že jste pro svůj institut dostal dotaci od státu.

Bohužel jsme ji zatím nedostali. Bylo kolem toho spousta zloby a pomluv. Pomluva je strašná věc, proti které se dá jen těžko bojovat. Ulpí na člověku, i když je naprosto nevinný. Je o tom jedna historka: přijde paní ke zpovědi k faráři a říká mu, že zhřešila pomluvou, pomlouvala sousedku, a chce po něm rozhřešení. Farář ji pošle, aby si vzala péřový polštář, vystoupila nahoru na věž, tam polštář roztrhla a vysypala peří dolů… Ona to udělá a jde znovu za farářem s otázkou, zda už je to dobré. Ale farář jen záporně kroutí hlavou. „Není to dobré,“ říká ji. „Teď běž a všechno to peří posbírej…“

Vždycky nějaké zůstane nesebráno… Kdybyste měl tři přání, jaká by to byla?

(chvíli je ticho…)

Když o tom přemýšlím, nejjednodušší by bylo přát si něco hmotného a člověk by si to přál rád. Mohl bych si přát peníze, nebo cokoli jiného, co mi udělá radost… ale to je tak strašně pomíjivé a nemusí to vůbec vést ke štěstí.

(Opět dlouhá pauza…)

Asi bych si přál štěstí… mít štěstí. A to druhé je zdraví. A já bych to samozřejmě tomu kouzelnému dědečkovi zkomplikoval, protože bych chtěl štěstí pro sebe i pro svoje blízké, a tím pádem i pro své koně… ale člověk nemůže být všeobjímající…

Nemůže?

Nevím, co by si o mně ten dědeček pomyslel. Asi by mě nakopl… Nemůžu si přát, aby byli všichni zdraví a všichni šťastní… to nejde. To už musí každý tomu dědečkovi říct sám. Myslím, že když žijeme plný život s nejlepším svědomím a vědomím toho, co děláme, a když se snažíme dělat dobře nejen sobě, ale i ostatním… to je velký dar. Jen ho nepromarnit. Přál bych si, aby lidi změnili svůj náhled na ostatní tvory na tomto světě. Aby pochopili, že tady nejsme sami, a akceptovali všechny a všechno ostatní, co tady je. Člověk je strašně egoistický.

Dá se s tím něco dělat?

Vždycky se dá něco dělat. To mi právě říkávala máma. Vždycky existuje nějaké řešení a vždycky existuje nějaká pomoc. Ale člověk v to musí věřit a musí se o to snažit.

Za rozhovor poděkovala: Dana Pešková

Foto: archiv Václava Vydry
a archiv redakce