Ze srdce gratulujeme, paní Marto!

Své životní jubileum slaví zpěvačka Marta Kubišová dnes. Květinové dary však dostávala už od konce srpna, kdy připravila na Letní scéně Divadla Ungelt sérii koncertů. Jeden z nejkrásnějších dárků převzala v pondělí 29. října z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho. Dostala Řád čestné legie -  nejvyšší francouzské státní vyznamenání.

Narodila jste se v neděli 1. listopadu, den před Svátkem zesnulých. O „nedělňátkách“ se říká, že jsou to děti Štěstěny, přitom vy jste zrovna neměla moc přívětivý osud a život vám připravil nejednu těžkou životní zkoušku…

To je pravda, ale já si to vysvětluji tak, že se jako „nedělňátko“ z každého maléru celkem šťastně dostanu.

Dokonce jste o sobě prohlásila, že jste byla kalamitní dítě.

Kalamitní, to já jsem pořád…

A přitom jste pro naprostou většinu z nás ikonou národa! Člověkem, který je čestný, pravdomluvný a přímý. Je to velký závazek?

Nejvíce jsem si tohle své postavení uvědomovala v době, když jsem po dvaceti letech pauzy nastoupila svou druhou pěveckou kariéru. Měla jsem dojem, že je to pro mě zátěž, protože jsem si myslela, že mě lidé vůbec neberou jako zpěvačku, ale jen jako ženu, která stojí na piedestalu – obrazně řečeno. Že mě pořád vidí na tom balkóně…

Dnes slavíte své životní jubileum. Jaké to je, slavit sedmdesátiny? Bilancujete, čeho jste ve svém životě dosáhla a co vše se vám povedlo?

Kdepak! Já vůbec nebilancuji. Sedmdesát zní úžasně a abych se přiznala, tak já tomu pořád ještě nevěřím, že jsem se dožila tak vysokého věku.

Přece jen, nemáte žádné očekávání?

Nemám. Ale jedno jsem si přece jen uvědomila. Přiznám se, že to ale není v souvislosti s mými kulatinami, já už o tom přemýšlím nějakou dobu. Totiž, že člověk si v tomto věku už může konečně oddechnout, už nemusí být žádný „diplomat“, může mluvit opravdu tak, jak si to myslí, naprosto přímočaře, může říci: „to se mi nelíbí“… Je to osvobozující pocit.

Dnes jste v tomto směru svobodná, byly ale doby, kdy jste musela čelit i strachu.

Strach má člověk pořád. Třeba když jedu na zájezd, tak si říkám, jestli se večer dostanu zpátky, obavy mám i z letadla, z jakéhokoli projektu… to všechno je sázka do loterie. Ale to je takový strach, který má každý, všichni máme nějaké obavy.

To ano, ale ne každý má doslova existenční strach a i na ten jste si sáhla. Jak jste ho zvládla?

Máte pravdu, takový strach jsem také pocítila. Když jsem z jednoho dne na druhý musela přestat zpívat. V té době jsem byla krátce vdaná, takže jsme se s tím vypořádávali ve dvou – já a můj tehdejší manžel Jan Němec. Ve dvou se všechno lépe zpracuje.

Když vám umřel váš dědeček, kterého jste měla moc ráda, tak jste se s tím musela ale poprat úplně sama. A hlavně s faktem, že jste v té době měla představení, ze kterého vás nepustili.

To byl můj první poznatek, že v divadle účinkujícího omlouvá jedině jeho vlastní smrt. Babička a dědeček navíc nejsou považováni za přímé příbuzné, takže opravdu nebyla šance se uvolnit.

Litovala jste kvůli tomu někdy, že máte právě tuto profesi?

To ne, ale byla jsem nucena si tuto skutečnost uvědomit a ten příběh se svým dědečkem v sobě dodnes nemám vyřešený. Stále slyším maminčina slova, když mi říkala, že se jí děda ptal, kde je malá, a zoufale na mě čekal.

S dědečkem jste měla moc hezký vztah, ale s tatínkem už to takové nebylo. A bratr vám v roce 1968 emigroval…

Dědečka jsem měla hodně ráda. Tatínek se sebral a odešel od nás, když mi bylo devatenáct. Vzal si jinou ženu. Ale s bratrem si často telefonujeme a mám ho také nesmírně ráda.

Možná ten nejvřelejší vztah ale máte ke své dceři Kateřině.

Káťa je vymodlené dítě a řekla bych, že jsme víc kamarádky než matka s dcerou.

Než se vám dcera narodila, o jedno dítě jste přišla. Dokonce jste přitom dvakrát prožila klinickou smrt…

Byla jsem na konci sedmého a na začátku osmého měsíce těhotenství, když jsem musela do nemocnice. Propadala jsem se jim tam dvakrát, jednou na pokoji a podruhé o půlnoci na sále. Zajímavé je, že jsem si pak později četla knihy Raymonda Moodyho, který popisuje světlo v tunelu a další zážitky. Já ale žádné neměla, z téhle stránky se mě to nedotklo. Ale v době, kdy se tohle těhotenství udržovalo, jsem v nemocnici ležela tři měsíce a dostala jsem hodně transfúzí. A oni mi tam z legrace říkali, že mi určitě dali krev nějakého komunisty a že teď otočím a úplně se změním. Pamatuji si, že když jsem z porodnice odcházela, tak jsem se skutečně bála, že začnu myslet jinak. Dnes už samozřejmě vím, že výměna krve jednání člověka ovlivnit nemůže.

Máte ještě jednu životní lásku. Své pejsky. Fenka Ganiet vám ale letos umřela.

To bylo v březnu, ale dodnes je to pro mě živé. Prožila jsem si měsíc hrůzy. Ganiet si to nezasloužila, byl to tak hodný pejsek a trpěla tak tiše. Nic se s tím však nedalo dělat. Měla rakovinu … Pan doktor Herčík ji dvakrát operoval a jemu já věřím, že udělal vše, co se dalo. Uzavřeli jsme spolu dohodu, že zkusí, co bude v jeho silách, ale že Ganiet nenecháme trápit. A ke konci už to trápení bylo… Naštěstí mi zbyla její nerozlučná kamarádka, se kterou Ganiet žila 1,5 roku. Ujala jsem se sedmileté jorkšírky Bijou a teď ji vláčím všude. Víte, ono to ani jinak nejde. Ta když vidí, že odcházím, zasedne u domovních dveří a kouká, jako kdyby říkala: „Tak co teď, paničko, uděláš?“ No a já prostě neodolám a vezmu ji s sebou.“

Když se nad tím vším zamyslíte, jaké byste si zvolila životní motto?

Co tě nezabije, to tě posílí…

Jste pověrčivá? Máte prý spoustu rituálních předmětů – kamínky, křížek, zvoneček…

A tahám to furt s sebou! Nikdy bych například nikam nevyjela bez toho zvonečku. Dostala jsem ho v roce 1969 od jedné paní, která prošla koncentračním táborem.

Zvoneček je symbolický k tomu, abychom naše povídání ukončily. Prozraďte, prosím, ještě své plány do budoucna.

Nejsou nijak dalekosáhlé, protože v sedmdesáti si člověk už raději nic moc neplánuje. Jedno ale vím jistě, moc se těším na nový projekt, na muzikál Touha jménem Einodis, který bude mít premiéru v červnu 2013 na Letní scéně Divadla Ungelt.

Za rozhovor poděkovala: Dana Pešková

Foto: Tomáš Lébr a archiv Marty Kubišové